Vánoce se v Číně neslaví, ale to jsme se s dovolením rozhodli nerespektovat a domluvili se s ostatními sinology na severu, že se na svátky sejdeme v Xi´anu, hlavním městě provincie Shaanxi, kde tři z nás studují. 

Cestou jsme se s Marťou stavily v Luoyangu, kde jsme z naší poslední návštěvy měly ještě nějaké resty – chrám Bílého koně a muzeum. 

Do Xi’anu jsme dorazily dalšího dne po nepříjemné noci, kterou jsme strávily v KFC a chladném vlaku. Jaké bylo naše překvapení, že v hostelu nás ubytovali hned ráno a že měly vyhřívanou podlahu a výborné kafe! Počkaly jsme na holky, které přiletěly z Changcha a vydaly se na prohlídku centra. Bylo krásně, tak jsme se projely po městských hradbách, které mají přes 14 km na kolech a jednom dvojkole. 

Večer jsme se sešli v hostelu a učili se za asistence milých zaměstnanců bao jiaozi 抱饺子, tedy plnit čínské knedlíčky. Shodou okolností byl zrovna pátek 21.12., den zimní rovnodennosti, která se v Číně slaví tradičně tak, že se společně vyrábějí, vaří a jedí knedlíčky. Není to ale až zas taková náhoda, protože „balení jiaocek“ (jak je familiárně nazýváme) je program typický snad pro všechny tradiční čínské svátky. V pokročilé části večera čelily Bejkovy přesvědčovací schopnosti velké výzvě – ukecat nás, abychom šly do klubu. Kdo ho zná, ví, že se nerad vzdává, a tak se mu podařilo nás přesvědčit. Výsledkem bylo, že poté, co už všichni Číňani (konečně) odpadli únavou a uvolnili tak místo, jsme ovládly parket. 

Druhý den jsme se vypravily podívat se na světoznámou Terakotovou armádu, 8. div světa. 

Opět památka v čínském stylu. Abyste se dostali ke vstupu do areálu, kde jsou jámy s terakotovými bojovníky, musíte projít kolem nekončících stánků s občerstvením a nevkusnými suvenýry, z nichž na vás pokřikují prodavači a pokoušejí se prodat vše od zvířecích kůží, nudle, malé terakotové bojovníky, velké terakotové bojovníky, pozlacené terakotové bojovníky, Mao Zedonga, falešný nefrit … a další předražené nesmysly, o které nemáte zájem. No a když konečně dojdete ke vstupu, zjistíte, že pokladny jsou dole – před touto nekončící nákupní třídou. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a absolvovat to samé ještě dvakrát. 

Nicméně pohled na zástup několika tisíc bojovníků s vysoce vyčesanými drdoly, hledících kamennými výrazy k východu, očekávající příkazy přes 2000 let zemřelého císaře, za to ale stál. 

Večer jsme se prohřáli v hostelové sauně, kde jsme se seznámili s dvěma americkými studentkami z Pekingu a domluvili se, že se druhý den společně vydáme do muslimské čtvrti a muzea, a tak se také stalo. Muslimové, nebo-li čínští Huiové jsou čínskou vládou oficiálně uznávaná národnostní menšina, ale jak je z názvu znát, jde prostě o náboženskou a etnickou menšinu, která je v Shaanxi (a koneckonců i v Henanu) poměrně silně zastoupená. Pozná se to podle toho, že je se častěji objevují v nabídkách venkovních stánků s občerstvením huiské nudle, šašlik (maso na špejli) a třeba taky hula tang 胡辣汤, pálivá zeleninová hustá rosolovitá polívka. V muslimských čtvrtích to ale mimo jiné žije… V Xi´anu se nachází nejstarší mešita v Číně, kterou jsme druhý den také navštívili. Nemá s mešitama, na které jsme zvyklí například z Istanbulu, nebo východní Evropy nic společného. Minaret by tu člověk hledal marně, ale za to tradiční čínskou bránu, která má chránit vstupy proti zlým duchům, ano. Opět bylo krásné, ale mrazivé počasí, a tak jsme se přemístili do historického muzea provincie Shaanxi, abychom si prohlédli známou vrubovku (malou sošku ve tvaru tygřice skládající se ze dvou částí, kterou používali vojevůdci k legitimizaci) a teda taky proto, abychom se zahřáli. 

Večer jsme tentokrát strávili u Bejka na koleji v čistě české společnosti a propi(vova)li se tak do Štědrého dne. 

Štědrý den nastal. 

Držet půst, když se chystáte na nákupy do muslimské čtvrti, nemá smysl. Začali jsme kávou v McCafé (odvolávám vše zlé, co jsem kdy tvrdila o tomto řetězci hamburgráren – kafe mají skvělé) a vpluli do úzkých uliček plných stánků s občerstvením, suvenýry, šperky a oblečením. Nic neudělá ženským větší radost, než nákupy a hezké cetky, zvlášť na Štědrý den. Empiricky ověřeno. 

Odpoledne jsme rychle posháněli suroviny a vrhly se v polních podmínkách hostelového lobby na přípravu štědrovečerní večeře. Nevím, co kolem toho doma vždycky naděláme, ale my jsme měli asi za 2 až 3 hodiny hotovo včetně cukroví, salátu a grilované ryby, kterou jsme jedli s vědomím, že ještě hodinu před tím se potápěla v nádrži posledního otevřeného stánku na rybím trhu. U štědrovečerní tabule se nás sešlo 5 Čechoslováků (Bejk, Karin a já zastupující Prahu, Marťa a Marťa zastupující Brno a Vašek z olomoucké sinologie), Breya ze států a naši 2 hosteloví spolubydlící – Severo-Irka a Američan. 

Když byla zábava v nejlepším, objevila se v hostelu tříčlenná rodina z Čech, která rozšířila náš sinologický kruh a slavila s námi až do brzkých ranních hodin. 

Podle toho, co nám napověděli vypuštěné svíčky ve skořápkách, bychom se ve stejném složení měli sejít za rok zase. Ale kdo ví? Každopádně bych chtěla poděkovat všem zúčastněným, kteří se podíleli na vytvoření skvělé atmosféry a toho, že to byly nejspíš jedny z nejlepších (a jednoznačně nejoriginálnějších) Vánoc, které jsem zažila a každopádně jeden z nejlepších zážitků za celý dosavadní pobyt v Číně. 

Rozloučím se básní (spíš haiku), kterou jsme společně složili:

圣诞节在中国

很好玩，不过。。。